Proč?
24.12.2011Sebepoškozování obvykle dává najevo, že člověk během vývoje nepoznal správné cesty, jak čelit problémům nebo stresu. Takový člověk proto není nemocný nebo bláznivý, jen se nikdy nenaučil jak pozitivně nakládat s pocity a emocemi, aby správně ovlivnil svoji situaci. Ale vyrývat si pocity do kůže může být jeho první okamžik v životě, kdy s pocity nakládá. Lidé, kteří si ubližují, se mohou učit novým způsobům jak projevovat své emoce. Tento proces může trvat roky s pomocí zkušeného terapeuta.
Mnoho lidí, kteří se sebepoškozují, říká, že to dělají proto, aby uvolnili napětí a řezání jim navíc pomáhá cítit se na živu. Ostatní mluví o pocitu kontroly, který jim sebepoškozování přináší. Toto může být první chvíle nebo čin, díky kterému pocítí možnost kontroly ve svém životě. Pravdou je, že každé ublížení si je dalším spouštěčem stresu a úzkosti.
Sebeubližování člověk většinou drží v tajnosti a sebeubližující často cítí veliký stud a vinu za to, co dělá. Těmto lidem hrozí časté infekce, když jejich zranění nejsou důkladně vyčištěna.Trvalé jizvy mohou být také důsledkem sebepoškozování a často jím jsou. Mnoho lidí, kteří se sebepoškozují, nosí dlouhé kalhoty, trika s dlouhými rukávy, roláky a to i v teplém počasí aby skryli jizvy, které jim zůstávají na těle.
3 hlavní důvody sebepoškozování:
Zmírnění úzkosti, vztěku či hněvu
– člověk se snaží uvést zpět do klidu z nepříjemných, neklidných, nekontrolovatelných nebo nepříjemných pocitů. SI přináší uklidnění, ulevení od fyzického a psychického napětí. Sebepoškozující tak vyjadřují vnitřní bolest, přesvědčují se, že stále něco cítí. Často je to také způsob, jak „utéct před sebevraždou“, ke které dohánějí právě nesnesitelné pocity. Říká se, že sebepoškozování je dar pro přežití. Je to nejvyšší způsob sebezáchovy a také nalezení způsobu jak přežít z velmi malého výběru možností.
Způsob komunikace, vyjádření pocitů
– někteří lidé užívají sebepoškozování jako cestu, jak vyjádřit věci, které neumí, nesmí nebo nemůžou povědět. Když je komunikace řízena někým jiným, často se zdá, že sebepoškozující se s vámi snaží manipulovat, ovlivňovat komunikaci směrem, kterým si on přeje. Ve skutečnosti je manipulace obvykle nepřímý pokus, kdy člověk chce cítit potřebu blízkosti druhých; když se člověk naučí, že druhý slyší co sděluje a nesoudí, cítí jistotu a tohle chování vymizí. Tudíž rozumějte, že sebepoškození je snaha navázat kontakt a tudíž je velmi, velmi důležité aby vztah s sebou přinášel účinnou a tvořivou cestu komunikace.
Potrestání/kontrola sebe samého
– je důsledkem opakovaného traumatu, zahrnuje smlouvání se sebou samým a cílem bývá snaha ochránit druhé (protože já jsem špatná/ý) a sebekontrola. Sebekontrola je víc než ovlivnění něčeho, ve skutečnosti nejvíce důvodů pro sebepoškozování má základ v potřebě se kontrolovat.
V zajímavé americké teorii se kombinují tři hlavní důvody, které předpokládají vysvětlení, proč tak velká skupina lidí, která sklouzne k sebepoškozování, jsou právě ženy. Ženy nejsou zvyklé vyjadřovat zuřivost navenek a když se konfrontují s obrovským vztekem, mají sklon ventilovat jej na sobě. „Většina žen by nikdy nebyla schopna ublížit druhým, a tak se tato zlost směruje do nitra ženy.“
Spouštěcí faktrory vedoucí mladé lidi k sebepoškozování
- odmítnutí od důležitého člověka
- vina nebo pocit ztráty kontroly nad sebou samým
- pocit neschopnosti
Kdo se sebepoškozuje
- začátek sebeubližování je mezi 10. – 16. lety
- nastane zásadní změna v životě člověka (rozvod rodičů, smrt)
- v rodině se objevovalo či objevuje násilí, týrání či zneužívání
- jsou přítomny pocity úzkosti, strachu, ublížení, hněvu, odmítání nebo opuštění
- ztráta „citů“ anebo potřeba kontroly
Co sebeublížení přináší:
- projevení vnitřních citů na povrch
- překonání negativních pocitů
- vyjádření a(nebo) potlačení hněvu cítěného k sobě či ostatním
- živější a reálnější pocit
Co sebepoškozování vyjadřuje
- volání o pomoc
- pozornost ostatních
- sdělení, že si druhý může přát hospitalizaci (odpočinout si)
- pocit, že stále dělá něco špatně
Motivy se dají hlouběji vypsat do následujích bodů:
- utíkání od samoty, depresí a pocitů nereálna
- zbavování se napětí
- ulehčení si od nepříjemných intenzivních pocitů, které člověk sebepoškozováním překonává a nedokáže je jinak ovlivnit či změnit. Psychickou bolest přemění na fyzickou, protože se lépe snáší a vnitřně člověka netíží. Fyzická bolest také přináší uvědomění si své existence.
- zmírnění hněvu: mnoho sebepoškozujících k sobě cítí obrovskou zlost. Ublížení si je způsobem, jak vyjádřit tyto city. Sebepoškozující se totiž bojí vyjadřovat své pocity.
- snaha něco cítit: mnoho lidí, kteří se sebepoškozují, říká, že to dělají, aby něco cítili, aby tak věděli, že jsou stále naživu
- vytváření si vlastního světa, kam lze utéci od nepříjemných pocitů i sebe samé/ho
- způsob, jak se udržet při životě
- dosažení lepší nálady
- zabránění tak své vlastní sebevraždě
- vyjádření psychické bolesti, se kterou se jinak neumějí vypořádat
- snaha změnit tak chování či jednání druhých lidí
- dát najevo, jak moc se trápí
- sdělení druhým, že potřebuje něčí podporu
- potlačení sexuality
- vypořádat se tak s pocitem, že nikam nepatří a dávat je najevo
- připomínání si vlastní bolesti nebo její ověřování – rány mohou sloužit jako zapamatování si, že tyto pocity jsou opravdové
- pokračují v chování, které je vlastní dětem – sebepoškozující často přemýšlí „sobecky“ a „černobíle“ jako děti
- trestají se za to, že jsou špatní
- dosahují (biochemické) úlevy – to se týká zejména dospělých, kteří byli opakovaně traumatizováni jako děti. Bylo pro ně těžké začít žít „běžný život“ a mnohdy se to ani nenaučili. Mají problém s vyjádřením citů, čehož se jim v dětství nedostávalo. SI může ukázat, že člověk vyrůstal v těžkých životních podmínkách.
- cítí jistou radost (vědomou či nevědomou) z toho, že druzí vidí jejich trápení
- mají kontrolu nad svým tělem
- snaží se zabránit, aby se nestalo něco horšího – sebevražda
- utíkají od samoty, depresí a pocitů nereálna
- zbavují se napětí
- ulehčují si od nepříjemných intenzivních pocitů, které sebepoškozováním překonávají a nedokáží je jinak změnit. Psychickou bolest přemění na fyzickou, která se lépe snáší a vnitřně netíží člověka. Fyzická bolest také přináší uvědomění si života.
- zmírňují hněv: mnoho sebepoškozujících k sobě cítí obrovskou zlost. Ublížení si je způsobem, jak vyjádřit tyto city, čehož se bojí.
- snaží se něco cítit: mnoho lidí, kteří se sebepoškozují, říká, že to dělají, aby něco cítili, aby tak věděli, že jsou stále naživu
- uchycují tak realitu, což je způsob jak se střetnout s pocity odcizení od sebe samého i od světa
- je to způsob, jak se držet při životě
- dosahují radosti
- zabraňují tak své vlastní sebevraždě
Alexytimie – porucha vyjadřování emocí
– současný psychologický pojem popisující stav, kdy člověk není schopen popsat to, co cítí. Alexytimie byla jasně spojena se sebepoškozováním ve studii z roku 1996 a je shodná s tím jak lidé, kteří si ubližují často popisují emoční stav před sebepoškozením; často nedokáží určit žádný přesný pocit, který se vyskytoval těsně před touhou si ublížit. Toto je zvláště důležité v pochopení sdělovací funkce sebepoškozování.
Právě alexytimie, neschopnost vyjadřovat pocity, je štítem sebepoškozujících, neboť je snesitelnější necítit nic, než žít v neustálé vnitřní bolesti.
Teorie o sebepoškozování říká, že lidé, kteří se sebepoškozují, obvykle nemají vyvinuty tři důležité životní schopnosti: schopnost tolerovat silné rozrušení, schopnost zvládnout napětí, schopnost pociťovat sounáležitost s ostatními. První z těchto vyřčených důvodů přímo ovlivňuje sebepoškozujícího, ostatní možná souvisí s komunikačními dovednostmi.
Pearlan poznamenává, že když děti zažívají stud a trest ať už psychický či fyzický více než pochvaly a citlivá slova, nemohou cítit od ostatních lásku a nemohou v sobě rozvíjet pocit, že někam patří. Později nejsou schopny vyjadřovat, tolerovat a sdílet své pocity. Nemohou se plně rozvíjet, protože byly zvyklé na to, že se jejich pocity zesměšňovaly nebo trestaly. Mají pocit, že některé jejich pocity nejsou přijímány a nesmějí porušit svůj dokonalý obraz před ostatními. Schopnost takovýchto dětí přijímat sebe samého jako cennou bytost, se může vyvinout, pokud cítí lásku a sebepřijetí. Jejich existence a schopnosti nesmějí být očerňovány buď přehlížením anebo hrubými činy či slovy.
Nakonec Haines a Williams (1997) objevili, že ubližování sobě samému představuje ještě mnohem více problémů. Pomoc se musí řídit tím, aby se člověk učil neutíkat před vlastními problémy a přijal svoji nedokonalost (omezoval kontrolu nad svým chováním a jednáním). Zpočátku může tato snaha vést k dalšímu sebepoškozování – jakýmsi trestům za svoji nedokonalost.
Demografický přehled
Conterio a Favazza odhadují, že 750 z 100 000 obyvatel se sebepoškozuje. Ve svých výzkumech z roku 1986 zjistili, že 97% sebepoškozujících byly ženy a sestavili profily typických sebepoškozujích se. Obvykle je to žena mezi 20 a 30 lety a ubližovala si již dříve ve svých teenagerovských letech. Pochází se střední nebo vyšší střední třídy, je inteligentní, vzdělaná, z prostředí s fyzickým nebo sexuálním zneužíváním nebo z domova, kde byl jeden z rodičů alkoholik. Ani poruchy příjmu potravy nebyly vyloučeny.
Další poznatky z výzkumu:
Řezání: 72% Pálení: 35% Sebebití: 30% Nenechat rány, aby se zhojily: 22% Vytrhávání vlasů: 1O% Lámání kostí: 8% Více metod dohromady: 78%